Ve čtvrtek 3.4. pospíchám z práce domů, abych vyrazila se Sárou na naše první atesty ministerstva vnitra, na které jsme byli pozvaní. Do Balkové dorážím před sedmou večerní. Počasí je takové normální, žádný extrém, ani horko, ani zima, tak si nemůžu zatím na nic stěžovat. Po sedmé se scházíme se všemi účastníky v učebně na policejním prezídiu, kde jsme seznámeni s pravidly a programem atestů. Vylosujeme si čísla, já si vylosuji číslo dvě. Jestli je to dobře, nebo ne, to se nikdy říct nedá. Je to taková trošku loterie. Co se programu týče, atestační zkouška začíná přesunem do místa vzdáleného cca 5 km, kdy tento úsek musí psovod se psem překonat "po vlastních" nejpozději do 30ti minut. Takže to rozhodně nebude žádná procházka a výlet po boku věrného přítele psa, ale pěkný maratón. Po přesunu následuje prohledání lomu a pak převoz na základnu. Figuranti v lomu by měli být označeni nějakým číslem, které si musíme zapamatovat. Ráno se má pak pokračovat v hledání v jiném terénu, naštěstí už bez dalšího přesunu.

Po osmé se opět scházíme v učebně, kde dostáváme informaci, že od této chvíle již nesmíme ke svým psům na parkoviště a celou dobu se musíme držet pouze v prostorách policejního prezidia. Já vyrážím na "přesun" v devět hodin. První úsek je pro mě dost náročný, pěkně hezky do kopce, takže funím jako lokomotiva. Sára si to oproti mě dosti užívá. Bere to jako prima procházku. To já jsem docela vyřízená. V půl desáté se dostávám na místo hledání. Ohlásím se examinátorovi a ten mi dává další pokyny. Nandávám Sáře světlo, rozhodčí mě seznamuje s terénem o velikosti 40 tis. m2 a časovým limitem 30 minut. Jde o jakýsi lom, ale když to vidím, začínám mírně panikařit. Kudy to jen vzít? Jak to bude asi nejlepší? Dá se to vůbec zvládnout? Všude jsou obrovské šutry, po kterých se nedá vůbec chodit, kolem bahno a louže a nějaké stroje. Jsem ještě upozorněna na hlubokou rokli po mé levé straně, která by měla být označena páskou. Je tma a člověk je ještě více dezorientován. Snažím se vymyslet

nějakou systematiku postupu, ale moc mi to popravdě nejde. Prohledáváme nejdříve levou stranu, Sára má občas nějakou reakci, ale není to nic silného, tak pokračujeme dál. Po deseti minutách mi začíná být horko. Máme za sebou první třetinu času a jsme zatím bez nálezu. Sáře občas při překonávání kamenů zhasne světlo, takže jí přivolávám a světlo musím znovu zapnout. Začínám být nervózní. Míjíme nějakou syčící rouru, pak vidím pásku, vzpomenu si na propast, tak Sáru hlídám. Zastavila se přímo u ní a větří. Vidím na ní, že něco má, ale není si jistá, kde přesně. Dohledává, hledá a značí. Ptám se osoby na číslo a pokračujeme dál. Nemáme prohledanou pravou stranu a Sára tam něco cítí. Je třeba ale překonat hroznou kamennou bariéru, kord ve tmě je to opravdu zážitek. Sáře opět zhasne světlo a já už trošku začínám nadávat. Pomalu se loučím s představou, že bych někdy takovou zkoušku mohla složit. Jak Sára ale překoná kamennou bariéru, natahuje pach a najednou štěká. Ptám se dalšího figuranta na číslo a posílám jí dál. Ihned natahuje další pach, až jsem překvapená, jak to jde najednou rychle.

Cestou ještě spadne do nějaké díry, takže je trošku zmatená, ale rychle se vzpamatovává a běží někam do dáli. Už jí ani nevidím, její světýlko úplně zmizelo, ale slyším štěkání. Radostné štěkání a já běžím za ní, abych jí pochválila a ukořistila další číslo. Ještě pár minut se motáme mezi kameny, najednou si připadám jako v bludišti, nevím kudy zpátky. Sára je už zoufalá a já dezorientovaná. Jsme celé od bahna, takže nám to pěkně klouže. Tu se ozve zapískání jako pokyn k ukončení práce. Nám ještě nějakou dobu trvá, než se dostaneme zpátky na cestu. Ty kameny nám daly ale pěkně zabrat. Examinátorovi oznámíme počet nalezených osob, čísla a zakreslíme je do plánku. Dostáváme další pokyn k čekání na dalšího zúčastněného, abychom mohli být ve trojici přemístěny zpátky na základnu. Přesun autem vybaveným železnými kotci se Sáře moc nepozdává, ale hold nic jiného jí nezbývá, takže Sára nastupuje a tiše trpí. Na základně dávám Sáře ještě napít, odložím jí do auta a odcházím do tělocvičny, kde s prvními zúčastněnými probíráme naše zážitky z hledání. Sáry mi je trošku líto. Od této chvíle k ní již nesmím. Přicházejí další a další psovodi, tak se debata rozšiřuje o další zážitky. Pokouším se trošku usnout, ale moc to nejde. Svůj spacák jsem obětovala Sáře. Zima mi sice není, ale člověk pořád přemýšlí, co ještě mohl vylepšit, kde mohl udělat chybu, co mohlo být lepší, prostě takové to "kdyby", klasika. A pak to napětí, jestli člověk prošel, či ne. Ráno kolem šesté hodiny se dovídáme, že do dalšího kola postupuji já a ještě jeden pán z Městské policie se svým dobrmanem. Další "schůze" bude v osm, takže si máme ještě lehnout. Když ono se spát opravdu nedá, člověk je nervózní, napjatý, neustále v očekávání, co bude. Měli jsme být připravení před budovou v devět hodin. Bože, jak já nesnáším čekání. Už ho bylo na mě docela dost. Sára to ale snáší statečně a spí tak ztuha, že jí neprobudí ani otevření dveří u auta, dokonce CHRÁPE! Tak takhle bych to chtěla mít taky, ale já byla na rozdíl od Sáry docela nervózní a opravdu se mi ani na chviličku usnout nepodařilo, když nepočítám sem tam občasné podřimování. Přijíždí pro nás zase auto s kotci pro psy, Sára se na mě kouká a nasazuje svůj trpící výraz. To ona umí skvěle, je to skvělá herečka. Nemá ale žádnou jinou možnost. Odjíždíme na další místo k prohledání. Modlím se, aby to už nebyly žádné obrovské kameny, protože jsem jich měla už plné zuby a Sára určitě taky. Druhý terén byl proti tomu prvnímu procházka růžovou zahradou, i když nám zrovna pršelo. Terén byl rozdělen na dva a já si vylosovala terén po pravé straně. Pustila jsem Sáru a dál to už nechala na ní. Hlídala jsem si jí, aby nezabíhala do terénu kolegy a korigovala jí ve směru postupu. Snažila jsem se vykrýt všechen prostor. Ale nejvíc jsem to nechala na Sáře. Když jsme byli v první polovině, Sára začala značit první osobu. Pochválila jsem jí a poslala jí dál. Druhou osobu natáhla z větší dálky, byla skoro až na konci. Nechala jsem jí ještě prohledat terén, který jsme neměli úplně vykrytý a pak jsme vyšli na cestu, oznámit rozhodčímu, kolik osob jsme našli. Kolega našel také dva figuranty. Následovala gratulace a já si oddychla, máme to konečně za sebou. Zkoušku jsme zvládli. Měla jsem obrovskou radost, Sára mě překvapila. A jako ridgeback překvapila i další lidi. Byla za svojí práci pochválena. Se všemi jsme se rozloučili, poděkovali figurantům za figurování a ostatním za organizaci a unavení jsme se vraceli domů. Já jsem se těšila především na horkou vanu a měkoučkou postýlku. Sáru doma čekala pořádná odměna v podobě kuřátka a teplý pelíšek. Myslím, že jsme si to obě dvě zasloužili.